Španělsko a Česká republika mají sice geograficky vzdálené, ale po staletí společné kulturní a umělecké dějiny. V následujícím textu se budeme zabývat kulturním tématem, které je oběma zemím společné: klasickou hudbou.
Klasická hudba je již po staletí nedílnou součástí španělské i české kultury. V obou zemích byla klasická hudba prostředkem k vyjádření nejhlubších emocí a nejsložitějších pocitů.
Ve Španělsku se klasická hudba rozvíjela v průběhu 16. a 17. století na dvoře katolických králů. Jedním z nejvlivnějších skladatelů tohoto období byl Tomás Luis de Victoria, který složil velké množství náboženských děl, jež se hrají dodnes. Kromě toho flamenco, hudební styl známý po celém světě, má své kořeny v Andalusii a je považován za kulturní poklad Španělska.
Česká klasická hudba zase zažila rozkvět v 18. století díky tvorbě skladatelů, jako byli Antonín Dvořák a Bedřich Smetana. Oba skladatelé jsou považováni za stěžejní osobnosti evropské klasické hudby a jejich díla se dodnes hrají po celém světě. Kromě toho je Státní opera Praha, založená v roce 1888, jednou z nejvýznamnějších hudebních institucí v Evropě a stala se dějištěm mnoha světových premiér.
Obě země mají také společné festivaly klasické hudby. Ve Španělsku je to Mezinárodní festival hudby a tance v Granadě, založený v roce 1952, který přitahuje umělce z celého světa a je považován za jeden z nejvýznamnějších festivalů klasické hudby v Evropě. V České republice nabízí Pražský hudební festival, založený v roce 1946, pestrý program zahrnující koncerty klasické hudby a opery.
Závěrem lze říci, že klasická hudba je kulturním tématem, které spojuje Španělsko a Českou republiku. V průběhu staletí se v obou zemích narodili významní skladatelé a vznikly významné hudební instituce, které významně přispěly k rozvoji klasické hudby v Evropě i ve světě.
